Náš výlet do Švýcarska (22.2. – 24.2.2008)

Koncem února tohoto roku stála před naší kapelou Eagleheart radostná událost, avšak i výzva. Jeli jsme totiž odehrát koncert a zároveň propagovat naši desku Moment Of Life až do dalekého Švýcarska. Když nebudu počítat Slovensko, byla to vlastně naše první cesta za hranice, a byli jsme tedy jaksepatří plni očekávání a to nejen na zemi jako takovou, ale hlavně na samotné živé vystoupení a reakce tamního publika.

Vyjížděli jsme v pátek ráno, přesně byl sraz naplánován na 7 hodinu. Než jsme se ovšem vymotali z Brna, ručička hodin se blížila k půl deváté. Nutno říct, že jsem na tomto faktu nesl vinu hlavně já, jelikož jsem si doma zapomněl tak „nepotřebnou“ věc, jako je pas a museli jsme se pro něj vracet od zkušebny, kde se daný sraz konal.

Nyní by bylo na místě zmínit, kdo že to všechno tvořil naši „legii“. Krom členů kapely to byl neohrožený řidič David - známý pod přezdívkou Hraděčák, dále náš grafik Tom (který v průběhu výletu přišel také k velice povedené přezdívce „Kodiak“) a samozřejmě mělo v našich řadách zastoupení též pohlaví něžné, a to v podobě přítelkyň našich kytaristů - jmenovitě Jitka a Markéta.

No.. Cesta probíhala naprosto bez problémů a díky dvěma neohroženým GPS navigacím, které spolu neustále soupeřily o lepší, kratší a rychlejší cestu, také docela svižně. Jedinou delší zastávkou (když nepočítám zastavení v koloně na německé dálnici, kdy jsme museli spolu se Smrtem vykonat opravdu urgentní potřebu, a to takřka přímo u krajnice (Nutno dodat, že zejména Wagnerovi se moc nelíbilo, když jsme s Metalikem a Vojtem vytáhli petláhve a začali s nimi pořádně štěrchat:o))) pozn. Mike) bylo zastavení v Plzni, kde jsme dopřáli blaho tentokráte našim žaludkům. Objevili jsme zde klasickou zahulenou „čtyřku“, se zežloutlými záclonami a štamgasty broukajícími nad orosenou desítkou. Jídlo připravené v tamní kuchyni bylo však navýsost luxusní a dostatečně nám dobilo energii na další hodiny cesty.

Při blížící se švýcarské hranici mírně stoupaly obavy z možné nepříjemné prohlídky našich nahých těl místními celníky, a to vlivem zkušeností Davida, který si tuto lahůdku již dvakrát okusil. Vše ale proběhlo bez problémů a po takřka celodenním cestování nás čekalo posledních pár desítek kilometrů.

Cíl našeho putování ležel u pohraničního a velice pěkného městečka Baden, kde už na nás čekal kytariska kapely Firesnake a náš skvělý kamarád Michel. Vyložili jsme naše instrumenty, ponechali je ve zkušebně spřátelené kapely a kousek přejeli do nedaleké hospůdky, kde už na nás čekalo větší švýcarské osazenstvo.

Irská hospoda ležela na malebném náměstíčku a doslova praskala ve švech. Vystupoval zde navíc jakýsi anglický písničkář, takže tu byla atmosféra jaksepatří živá. Pozdravili jsme se s přítomnými soukmenovci a drali se k baru, poněvadž zvědavost na chuť zdejšího piva, a také dostatečně vyprahlé hrdlo, nám nevelilo pranic jiného. I když cena za jeden „kousek“ nebyla zrovna nejnižší – v přepočtu nějakých 150 Kč, pivko chutnalo a nálada se lepšila s každým dalším douškem. Už tady musím podotknout, že jsem si doslova zamiloval mentalitu švýcarských lidí. Jejich ochota, náklonost a optimismus z nich doslova sálá a já osobně jsem zde za celou dobu nenarazil na nikoho „nepříjemného“. I v onom „pubu“, kde se nedalo vlivem velkého počtu lidí téměř hnout, jsme se nesetkali se sebemenším náznakem nějakého problému, arogance, či přehlížení. Naše posádka byla z hlediska noclehu rozdělena po dvojcích až čtveřicích k jednotlivým „západním přátelům“, kam jsme se taky něco po půlnoci odebrali.

Já s Tomem jsme spali u kamaráda Pascala a jeho přítelkyně Capu. V sobotní ráno nás probudilo krásné slunečné počasí a šum řeky, která tekla nedaleko našeho dočasného bydliště. Po krátké snídaní a takzvaném „vyprošťováku“ jsme vyrazili ven a procházkou kolem nevídaně čisté řeky jsme došli až do centra, odkud jsme pokračovali vycházkou na zříceninu, stojící přímo nad městem. Později, po nutném projití nějakých těch obchůdků, jsme zakotvili na zahrádce hospody, kterou jsme předešlého večera okupovali. Po chvíli jsme se setkali se skupinou bydlící u Michela, a sice s Mikem, Martinem a samosebou jejich přítelkyněmi.

Na nějaké dlouhé vykecávání však nebyl čas, museli jsme „zvednout kotvy“ a rychlou chůzí směřovat ke klubu Merkker, kde již v plném proudu probíhala zvuková zkouška. Bylo teprve okolo 16-té hodiny, avšak bylo před námi ještě společné nacvičení skladby „I Want Out“ od Helloween, kterou jsme plánovali spolu s Firesnake zahrát jako „zlatý hřeb“ večera.

Po tomto krátkém nacvičování jsme měli asi 2 hodiny volno, a tak jsme šli ještě jednou, tentokrát celá česká legie, obhlédnout již vzpomínanou zříceninu. Doprovázel nás i čecho-švýcar Martin, který s sebou nezapomněl vzít nutnou výbavičku v podobě basy místního piva. Ten den bylo vskutku nádherné počasí, a tak jsme neváhali udělat pár fotek, přičemž jsme se klasicky docela dost nasmáli. Vojtovy „valašské“ hlášky jsou holt všudypřítomné.. Taktéž místní obyvatelé z nás museli být chvílemi řádně na větvi, ale víte jak... našinec se do této krásné země zrovna každý den nedostane (tedy aspoň většina).

Po návratu do Merkkeru jsme spořádali pizzu, kterou nám ukuchtili pohostinní kamarádi a počali jsme se (prozatím alespoň psychicky) připravovat na večer. Klub v tu dobu ve svých útrobách neobsahoval ani jednoho platícího fanouška, a tak jsme popíjeli, povídali a hráli stolní fotbálek „pouze“ v komunitě členů jednotlivých kapel. Chtěl bych vzpomenout, že krom nás a Firesnake měli toho večera vystoupit také Hangman’s Nooze, jejíž členové pochází asi ze tří různých států a navíc s velmi osobitou holčinou za baskytarou.

Tahle banda také koncert asi o půl deváté otevřela. Jejich hudba se mi docela zamlouvala – „špinavý“ Rock and Roll navodil velice příjemnou atmosféru. Většinu setu H.N. jsem strávil v zákulisí - kvůli připravovací proceduře, ale to co jsem měl možnost shlédnout, se mi opravdu líbilo. Jak jsem již nastínil, hlavně díky baskytaristce mne kapela oslovila nejen hudebním projevem, ale i svou image. (Üchylák jeden:o)

Po slabé hodince už přišla řada na nás. Merrker byl již téměř plný, a tak nám při výstupu na jeviště „dýchala“ do zad atmosféra, která by se dala téměř krájet. I přes drobné problémy s intrem jsme po odehrání prvního songu „At The End Of Forever“ zaznamenali velice pěkný ohlas, který jsme si snad za nevydařený start ani nezasloužili. Nutno podotknout, že za tento rest jsme nemohli ani tak my, jako spíše selhání techniky. (Šlo o klasický problém, kdy jsou na jednom CD dvě intra a zvukař zapomene to první vypnout, když začneme hrát.) Náš set pak pokračoval ve vcelku standardním pořadí playlistu, my jsme se postupně rozehráli a diváci rozpařili. Bylo to super! Dočkali jsme se i vyžádání přídavku, a po jeho odeznění jsme se po zhruba hodině a čtvrt hraní odporoučeli do šatny.

Následovalo nezřízené popíjení s nově získanými fanoušky, kteří nás dosyta naplnili dávkou uspokojení. Musím ještě jednou vyzvednout švýcarskou náturu, která na mne i toho večera zapůsobila jen v tom nejpříjemnějším světle. V průběhu tohoto alkoholického dýchánku jsme se samozřejmě pokukovali i po našich kamarádech na pódiu – Firesnake. Jejich hudbu už z předchozí spolupráce známe docela obstojně, a proto na nás nečekalo žádné velké překvapení. To samozřejmě neubírá pranic na tom, že jejich songy strhly pod pódiem slušnou vřavu a nabily energií všechny přítomné. Zakončením jejich koncertu byla zmíněná „session“ s většinou z nás „Eagleheartů“ – na stage jsme se tedy vrátili s Vojtem, Mikem a Martinem, Smrt musel zůstat dole, jelikož na druhé bicí nebylo na pódiu dostatek prostoru... Tak nás alespoň podporoval svýma psíma očičkama z publika...

Byl tu konec veškeré živé, hudební produkce a my se opět odebrali ke svým stolům, lahvím a přátelům. Za časných ranních hodin jsme pak odcházeli každý svou cestou, ke svým hostitelům (A Wagner se při své urputné snaze dostat se z klubu nádherně natáhl na schodech:o))). Měla následovat klidná noc, po které byla naplánována cesta zpět, do Brna. Tato klidná noc taky pro většinu naší posádky opravdu přišla, až na mě, že jo...

Po příchodu do bytu našeho kámoše jsme s „Kodiakem“ dostali na něco chuť. Ne, nebyla to ta věc, která většinu z vás zajisté hned napadla. Byl to prostě jen řízek! Jojo... libovoučký řízek od mé babičky, který mi na daleké cesty připravila. Zašel jsem se do kuchyně a zde uchopil kvalitní švýcarský nůž, který jak jsem záhy zjistil, byl trošku ostřejší, než jsem předpokládal... Takže se stalo to, že při příčném řezu usmaženým pašíkem se v nemilosrdné dráze čepele ocitl i můj palec. Následoval rudě zbarvený gejzír, který jsem ku svému údivu nebyl schopen žádnou dostupnou metodou zastavit. Po zhruba desetiminutové, marné snaze jsme s Tomem zavolali Pascalovi, zda někde nemá schované nějaké obvazy nebo aspoň náplasti, a ten nám okamžitě odvětil tím, že volá sanitku. V tom okamžiku jsem docela vystřízlivěl a ujistil ho, že to snad kvůli palci není nutné (i když krve z mé končetiny teklo stále nevídaně velké množství). Ten však s tímto návrhem naléhal, a tak se stalo to, že jsem o pár minut později vesele cestoval do 15 km vzdálené nemocnice. Sám, asi ve čtyři hodiny ráno, v neznámé krajině.. No, musel jsem to trochu zdramatizovat, ne..?

V nemocnici mi znetvořený prstík, který jsem si tak trošku „zploštil“ ošetřili a řekli, že můžu jít buď na autobus, který jede v 6:00, nebo si zavolat taxík. Ani jednu z těchto alternativ jsem však nemusel využít, jelikož se opět projevila švýcarská dobrosrdečnost a přijela pro mne kamarádka Capu. Po příjezdu jsem se pozdravil s polomrtvým Kodiakem a upadnul do vytouženého, osvobuzujícího spánku.

Ráno, které obnášelo klasicky - hektické přesouvání na místo srazu a drobná extempore kolem, proběhlo docela ve svižném duchu. Od klubu Merkker, kde bylo potřeba nabrat aparaturu, jsme jeli k Michelovi vyzvednout zbývající cestující, a po závěrečném rozloučení se vydali na cestu. Ta probíhala v klidném, utahaném duchu, s opětovnou zastávkou na jídlo. Po zhruba 11-ti vyčerpávajících hodinách jsme byli zpět ve vlasti.

Co říci na závěr? Výlet do Švýcarska se po všech stránkách podařil (až na ten palec). Poznali jsme krásnou krajinu se skvělými lidmi, zakusili atmosféru tamějších hospůdek a klubů, skvěle si zahráli před zahraničním publikem a nakonec se zase v pořádku vrátili domů. Sám za sebe můžu poznamenat, že do této země zavítám znovu, a to co nejdříve, protože si mne zcela získala.


Wagner